Seznam skladeb CD:	1.	Trhalo děvča, trhalo trávu	02:56	1989
	2.	O Valaších a jejich zpěvnosti & Zašly kosénky do téj rosénky	03:09	1989
	3.	Dyž sem byla u maměnky svojí	02:38	1992
	4.	Ej, to je, Bože, to je	01:38	1984
	5.	Co mi, Janíčku, co mi kúpíš	02:32	1988
	6.	Za vodú, koníčky, za vodú	03:08	1979
	7.	Špacírpolka	02:05	1981
	8.	Řemeslnické	04:32	1974
	9.	Těžko je tom kameňu	02:48	1981
	10.	O stařence Kašparové & Kulovatéj tváře byla	04:00	1981
	11.	Užínajte, ženci	01:23	1995
	12.	Jasenské točené	05:17	1988
	13.	Valaši, Valaši	03:16	1984
	14.	Zpívaj, kohútku	03:27	1982
	15.	Jasenská šotyška	02:48	1973
	16.	Co moja Terézka doma dělá	01:38	1982
	17.	Sadila sem marijánku	04:02	1980
	18.	Ty jasenské zvony	02:44	1974
	19.	Svatební z Vizovska	02:53	1974

Zpívají
Jarmila Šuláková & Josef Laža (1, 19)
Jarmila Šuláková (3, 5, 9, 11, 13, 17)
Josef Laža (2, 4, 6, 8, 10, 12, 14, 16, 18)
Mužský sbor Cimbálové muziky TECHNIK Ostrava (12)

Hrají
František Plocek – klarinet (2, 9, 13, 14, 17)
Jan Rokyta – cimbál (2, 9, 13, 14, 17)
Cimbálová muzika TECHNIK Ostrava s primáši Miroslavem Hlostou a Jiřím Crhou a uměleckým vedoucím Janem Rokytou (1, 3–8, 10–12, 15, 18, 19)

Hudební úpravy písní: Jan Rokyta

Snímky byly natočeny v letech 1973–1995 ve studiu Českého rozhlasu v Ostravě.
Hudební režie: Vladimír Studnička, František Mixa, Jiří Pekárek, Miroslav Klega, Zbyněk Přecechtěl

Výběr a sestava: Jan Rokyta mladší & Pavel Rokyta

Hudební úprava snímků: Lubomír Výrek & Jan Rokyta mladší

Sleeve-note:

Upřímně řečeno, zdaleka nejsem rozhodný, či váhavý typ; vždycky se ale ocitám v rozpacích, mám-li odpovědět na otázku, „kterou že to písničku mám ze všech nejraději.“ – To bych, pravda, vědět měl, jsa na to dostatečně zralý věkem, zkušenostmi i délkou, řekněme „folklorní služby“ muzikantské, kapelnické, upravovatelské a skladatelské, i konec konců té rozhlasové, coby redaktor a režisér. Inu, přesto na tuto otázku dokonale odpovědět neumím – o jedné jediné písničce nevím.
Jistě – tu a tam si na člověka některá z písniček „sedne“; neodbytně, od rána do večera i od večera do rána bzučí jako ten pohádkový Paleček ve volském uchu; provází nás na místa nej-soukromější, do situací, které absolutně vylučují přítomnost kohokoliv třtího, či dokonce druhého. Následuje ostrý střih – a opakuje se totéž s JINOU písničkou, s ještě naléhavějším bzučením a možno-li – bzučíme s sebou – tedy vlastně s písničkou. A přijde další střih… Anebo vzlétne tu a tam jakási písňová létavice, která jsa vypuštěna populárním zpěvákem – jasně zasvítí, proletí naším soukromým vesmírem, a zanikne se svou nádherou dočasnosti v galaxiích, rozkládajících se zcela mimo naši paměť. A přece – každý z nás v sobě nosí písničky, které se naučil, které zná OD NĚKOHO, které mu NĚKDO zpíval. NĚKDO výsostně živý a skutečný, zpěvák – nebo ještě lépe – zpěvák UČITEL.

Anna KUTĚJOVÁ, roz. ROKYTOVÁ (1893–1964), prožila celý život (s výjimkou krátkého pobytu ve Vídni „na službě“ v roce 1914) v rodné Jasenné u Vizovic na jižním Valašsku. Vynikající zpěvačka, pamětnice, činorodá národopisná pracovnice, ale také autorka pěkné rodinné kroniky; švadlena a vyšívačka – „co sú v dědině kroje, ty sem vyšila šecky!“ (citát z r.1959).Jestliže etnografové a etnomuzikologové označují osobnosti typu Anny Kutějové souslovím „významný nositel tradice“, pak se domnívám, že jenom stěží postihne tento výraz její celoživotní dílo; dílo inspirované rodnou dědinou, a téže dědině naší „tetičkú Kutějovú“ s láskou oplácené. Věděla už tenkrát, že dávat je víc, než brát; a nejenom věděla – také tak žila.

„Naučila sem sa zpívat od tatínka a od maměnky; obá zpívali pěkně, velice zpěvní byli. Od rána božího sa zpívalo – aj pobožné, aj světské – jak sa z huby sméklo. Tož tak sem v tom aj růstla.“ (A.K.,1960)

Snad už před námi vyvstává podoba mé zpěvačky-učitelky; a věru, učitelky nad jiné znamenité a převýborné. Sedávali jsme spolu u ní v kuchyni; zpívala – jak lehce, samozřejmě a neomylně! – a já ukládal do paměti; a do paměti takového šestnáctiletého valašského ogara se toho vejde požehnaně, když se chce. Šlo to ale s tou pamětí tak do prvé stovky nápěvů; pak jsem se najednou začal bát, že něco zapomenu; tož došlo k zapisování staroslavnou osvědčenou metodou UCHO – RUKA – NOTY.
A tak jsem tenkrát s tím zapisováním udělal dobře, či po valašsky „zažíl rozumu“. Bylo těch nápěvů i s texty k pěti stovkám; a všechny, jak říkám – lehce, neomylně – a zpaměti.Tetička dobře věděla – a tak‚ srdcem cítila – že stejně, jako svého písňového pokladu nabyla, jej má opět předat dál; a cti, být dalším z článků tohoto lidského i písňového řetězu, se dostalo právě mně. Co ale netušila ani ona, ani já – to už vůbec nebylo, že od ní dostávám velký a uži tečný úkol pro celý můj nastávající život; a navíc budu neskromný – že se stanu jejím synovcem znejmilejším právě „skrz ty pěsničky“.
Mezi poválečnými vesnickými „valašskými krúžky“ patřil ten jasenský k dobrým a pracovitým; při nácviku i vystoupeních byla ruka tetičky Kutějové – přísná a laskavá – nepostradatelná.
Její repertoirový fond je pravdivý: totiž – „velcí“ sběratelé jako František SUŠIL, či František BARTOŠ, ale i regionálnější vizovský Eduard PECK – se v minulém století Jasenné vyhnuli; proč, to se můžeme dnes jenom domýšlet. Ale – ještě v polovině padesátých let jsou nápěvné varianty jasenských písní v podání Anny Kutějové výrazně shodné se zápisy BARTOŠOVÝMI (1901 ze sousedního UBLA) a zejména PECKOVÝMI (1884 ze sousední VŠEMINY i ze samotných VIZOVIC). Je to významné svědectví uvědomělého pěstování a rozvíjení zpěvnosti, svědectví vkusu a schopnosti rozlišit zrno od plev, a tak svědectví lásky a laskavosti řady generací k sobě navzájem. A tak tedy jsou ty jasenské písničky a tance na světě.

„Já sem vám mívala propocené ty leknice aj vrchnicu, co sem tancovala o dušu; a celú noc sme si, my cérky, nesedly! Nigdy sme si nesedly, aby sme nebyly požmané (roz. – pomačkané – pozn. J. R.)! Byla sem já tanečnica na slovo vzatá!“(A.K.,1960)

A tak se ten její úkol snažím jak nejlépe plnit; snažím se dát jejím „písničkám“ možnost dlouhého žití. Dělám všechno proto, aby měly dost živé vody ze srdcí zpěváků – aj těch „velkých“, kteří zpívají na této desce, ale také Vás, posluchačů.Písničky Vám to všem bohatě oplatí – to věřte; dají za Vaše zpívání pocit krásy nejčistší, radosti nejlidštější. Takovou radost by určitě měla i tetička KUTĚJOVÁ sama.

„To je vám taková krása, jak ti Valaši uměli všecko zhudebnit – gde jakú cestu, gde jaký chrást, gde jakú mezu, gde jaký kopeček, gde jakú dolinku – všecko!!!“ (A.K.,1961)

Takže už navždy budu vědět, že to nejmilejší je právě to „VŠECKO“ mé milé tetičky Anny, a že právě za tohle „VŠECKO“ jí nemohu být nikdy dost vděčný.

Jan Rokyta 1990