Seznam skladeb:	1.	A dyž sa valášek narodí	2:32	z Rusavy
	2.	Kyčera, Kyčera	1:45	z Halenkova u Vsetína
	3.	Čí sú to koníčky ryzovrané	2:58	Lhota u Vsetína
	4.	Valaši, Valaši	2:43	od Vsetína
	5.	Škoda ťa synečku	3:36	z Ratibořic u Vsetína
	6.	Janošku, Janošíčku	1:44	od Vsetína
	7.	Ty si, Janku, ty si zbojník	1:15	ze Všeminy
	8.	Bílé husy, bílé	3:54	z Hodslavic
	9.	Hora zpívá, hora hučí	1:29	zbojnická
	10.	Hora, hora, dvě doliny	1:57	jihovalašská
	11.	Ej, Janku, Janíčku	2:56	z Jasenné
	12.	Hora, černá hora	1:25	z Halenkova
	13.	Okolo Býlnice	4:10	z Jasenné
	14.	Šla Maria, šla plačící	2:10	nábožná z Halenkova
	15.	Zadala matička	3:18	od Ostravy z Hošťálkovic
	16.	Banujem za tebou; Ej, hory, hory	2:47	slovenské
	17.	Vodička z Bystrého	3:10	východoslovenská

Zpívá: Jarmila Šuláková
Hraje: Jan Rokyta st. - cimbál (1-17)
Jan Rokyta ml. - cimbál (2,4,6,16,17) a zobcová flétna (5,8,13,15)
Pavel Rokyta - viola (15)
Miroslav Hlosta - housle (15)
Hudební úpravy:
L.Schmidt: nápěv+text: 9 Jan Rokyta st. (1-13,15-17)
Jan Rokyta ml. (14)

Námět: Petr Kunc
Vybral a sestavil: Jan Rokyta a Petr Kunc

Produkce : Petr Kunc
Nahráno ve studiu Českého rozhlasu Ostrava, červenec 1996
Zvuková režie: Ivo Roubal
Hudební režie: J.Rokyta st, J.Rokyta ml., P.Rokyta
Mastering ČR Ostrava

Sleeve-note:
Co se stalo na malinách ?

Na kasárenském dvoře v roce 1953 jsem z ampliónu prvně slyšel zpívat Jarmilu Šulákovou, byl jsem voják. To na štábu útvaru seděl jakýsi Valach, ten nám ji přával často. Chlapcům všem se to líbilo, byli jsme všichni ze Slovácka a Valašska. Já jsem si říkal, jestli někomu z nich ten zpěv také dělá co mně : její hlas šel člověkovi "k srdci" , zabíraje však ještě další partie těla, teda duše. Chtěl jsem tu zpěvačku vidět či být u ní. To jsem potom se žádnými zpěvačkami, ani cizokrajnými pjiafkami, neměl.

Poprvé jsem ji uviděl až v kterémsi roce osmdesátém na Vsetíně. Zpívala z reproduktoru na Supraphonem. Šel jsem si, co zpívala, koupit, a tam byla ona, jako prodavačka a já ji nepoznal. Nepoznal i proto, že jsme oba byli oba už třicet roků po vojně. Až na ulici, hledě na fotografii na té desce, jsem si cosi uvědomil a vrátil jsem se :"To jste vy? Možete sa mně tu podepsat ?"

Pravívá se, že lidský hlas je nejdokonalejší hudební nástroj. Mně se to nezdá správné určení : nástroj je cosi navíc přidaného k tělu, k údu, něco uměle udělaného. Jak jsem zrovna teď z kazety, kterou mi poslal Jan Rokyta, poslouchal pěsničky, které chce dát na toto kolečko, přišel jsem na správnější definici hlasu a že to není jen nástroj : u Jarmily Šulákové je to sám úd, ženský. Ona s ním zpívá o životě a jak o život. Bere si nejčastěji pěsničky plné osudu. Zvláštní je, že ač v těch písničkách nebo v jejich slokách mluví někdy i muži, je to zas podáno žensky : jako když vy něco řeknete a vaše žena vás potom třeba i doslovně před lidmi cituje, ale potvora tak, že je znát co si o tom myslí, tedy zas i to vaše říká ona. Jarmilin hlas je nejenom silný, je i plný : není na něm vrásek, protože je obsahem té pěsničky vyplněný jak její blůzka. Já chvilkama jsem z toho pryč, a čtyřicet roků po vojně!

Jarmila Šuláková ma krom rodu i nadání i veliké štěstí : že má pro ten hlas zrovna takové pěsničky. Jako by se pro ni urodily. Jsou slovem nebo notou někdy tak nenápadné, že by je nějaká zpívající fiflena nedbale přešla. Ale ona k nim a ony k ní pasují přesně, protože ona je pořád ještě taková, jací byli lidé, jimž ty písně napadly. Pěsnička, na kterou odkazuji, také vypadá velice obyčejně. Ale poddejte se tomu hlasu a ucítíte, co v ní je:

Hora, hora, dvě doliny, poďme, děvča, na maliny.
Na maliny slunko svítí, na děvčátka krása letí.
Krása, krása kolébá sa, poď, synečku, podívaj sa.
Nač bych sa já na to dívál, šak sem já k vám nechodíval.

Ten příběh je celý, jasný, a pěsnička je usvědčující, marně synek zapírá. Ale to mu věřme, že nic neví. Protože s takovým hlasem jak Šuláková má, može žena chlapovi udělat aj děcko, a on ani neví jak.

Ludvík Vaculík